Radek Rejšek: Stabat mater

Stabat mater jsem napsal na přímou výzvu ředitele chrámové hudby baziliky na Svaté Hoře Pavla Šmolíka a ihned k tomu dodávám, že jsem tuto výzvu s nadšením uvítal.V komponování duchovní hudby totiž sám za sebe vidím hluboký smysl, přičemž vůbec nezáleží na tom, zda jde o tvorbu striktně účelovou (tedy psanou pro přímé využití při slavení liturgie) nebo tvorbu, jejímž cílem je koncertně zprostředkovaný poslech spojený třeba s individuální kontemplací. Výhodou duchovní hudby je totiž fakt, že sama o sobě musí být absolutně upřímná a pravdivá (a to i v oblasti volby kompoziční metody a výrazových prostředků), jinak jakékoliv snažení o vytvoření nějakého zajímavějšího artefaktu postrádá racionální opodstatnění.

Příběh matky sdílející utrpení svého dítěte je zcela nadčasový a snad jen člověk bezcitný nebo cynik může zůstat k jeho nejhlubší podstatě lhostejný a bez nejmenšího pohnutí. Paralely s prožitkem Marie, matky Kristovy, lze spatřovat v běžném lidském životě snad na každém kroku a když jsem přijal úkol zhudebnit text této úžasné sekvence, najednou jsem si uvědomil, jak chabým výrazovým arzenálem disponuje racionální a značně konstruktivistická kompoziční metoda, kterou jinak nejčastěji využívám. Cítil jsem, že na tento obzvláště závažný úkol musím jít zcela jinak. Proto Stabat mater považuji za skladbu, která se z většinového rámce mé tvorby v mnoha ohledech vymyká a po pravdě řečeno, sám jsem velmi zvědav na její vyznění. Měl jsem totiž na vybranou mezi dvěma cestami. Jako první se nabízelo prosté zhudebnění textu metodou, kterou bez problémů ovládám, což by asi byla cesta nejmenšího odporu. Od toho mě však odradila vize nedostatečně emotivně angažovaného výsledku, který by možná byl poslechově zajímavý, ale jinak nejspíš studený „jak psí čumák“. Druhá cesta znamenala popřít mou jistou tvůrčí rutinní pohodlnost a pokusit se experimentovat s emotivně angažovanou intuitivní kompozicí i za cenu, že možná budu balancovat až na hranici kýče…

Volil jsem cestu druhou. Na pomoc jsem si vzal předlohy v podobě patosu barokních oratorií a romantizujícího sentimentalismu. Instrumentář jsem zasadil do sametové altově- tenorové polohy. Mně samotnému však není zatím vůbec jasné, jak umělecky (a tedy i hudebně) ztvárnit absolutní tragično, zoufalství a beznaděj matky trpící se svým dítětem v kontrastu s vizí světlé věčnosti a vykoupení na konci tohoto příběhu všech příběhů…

Radek Rejšek

O autorovi na webu Č. Rozhlasu